Recitál s mou hudbou na youtube

Daniel Burger

Recitál

„ Krátký příběh jedné noci a jednoho rána“

Záclony volně a unaveně plandaly před okny. Za sklem se ze tmy do šera pomalu a nerozhodně rodily barvy a obrysy okolního panelákového světa. Zatímco psi a jejich doprovod se bezcílně potulovali ulicemi jen za tím jedním účelem ranní psí existence, on seděl tiše na gauči a přemýšlel o minulé noci. Už byla v tahu a ranní chladné ticho rušila jen voda šumící v tělech ještě studených litinových radiátorů. Snažil se vybavit si detaily ze snu, který se mu nedozdál, aby si vše mohl zapsat, dřív, než to mozek mechanicky zapomene nebo spíš uloží někam, kam jeho mysl nemá běžně přístup. Vzpomínky na sen se vylupovaly jen pomalu, ale šlo to. Stará fabrika, sutiny prorostlé bodláčím, dřina, pražce ……………………………..a válka…

Audio – youtube Opouštění -               https://www.youtube.com/watch?v=F54HmYmXFus&t=23s

Sotva vše o překot a trochu nečitelně zapsal už mu mysl generovala její jméno. Nebo spíš obrysy jména, tušení tvarů, nedokonalou, ale nutkavou vzpomínku. Byla tak vtíravá skoro až otravná, ale nešlo ji ignorovat. Nalil vodu do rychlovarné konvice a zmačknul bleděmodrý spínač. V konvici to zašumělo….její jméno…nemohl si na něj vzpomenout a čím víc se snažil tím víc ho bodavě bolela hlava. Noc sice vstala, ale vzpomínky a její jméno si vzala s sebou…

Audio + živě Kudlanka - píseň              https://www.youtube.com/watch?v=8zAGlOjqaa4

V hlavě mu bušilo jak v tympánech. Mohl se z toho pouze vyzvracet, vyspat anebo vypsat. Uchopil jemně tužku a napsal tedy –

Hodnověrně věrohodné 6/11/2017

Lahodné lži

Smýkají se snovou krajinou

Celou už vybledlou

šisují na ní sjeté k nepoznání

je to jen bardo

je to jen prchavě teplý čaj

z přítmí mého pokoje

je to jen hra velkých zvířat

jsi kočka z krabice

nejsi z tohoto světa

jsi z myší mysli

křičíš rozkročena

do mých úst

Utopených v dalším nálevu

Sirotčího vesmíru

Psal dál…

Umaštěné lodyhy veršů

Se ti lepí na patro

Napadly tě ve snu

Útok z onoho světa

Pár slov, obrazů pak celá věta

Jistě-mají tě spasit

Ale nikdo ti nedal manuál

Jak s nimi naložit

A tak s nimi budeš muset žít

Než opadá tvoje jméno

Natagované na starou omítku

Prožít se do věku

Kdy už není nakažlivá

Ani dětská radost

V sobě je nést jak věčný říjen

Konvice hlučně dovřela. Mátožně vstal a zalil horkou vodou posmutněle zmačkaný pytlík s čajem Krakonošova směs. Raději by si dal spíš Krekonošovu, ale ta nebyla k mání. Opatrně usrknul horký nápoj a vzpomínal na dobu, kdy byli ještě spolu a znali se, nebo si to aspoň myslel.

Audio video – youtube – Někdy to vypadá

Někdy to vypadá

že už jsme vše odmilovali

že se navždy změnilo na nikdy

Někdy to tak vypadá

že mám raději prsa mladých dívek

a jejich alabastrovou kůži

uznávám, může to vypadat

že posledním motivem je lítost

dutá kost, zdá se tak lehká

a přece nepoletíš

Někdy to vypadá

Že tě pohltila tuhá země a hlína

Navždy a skoro až vášnivě

A není dál komu

A není dál jak…

Vždycky na podzim vzpomenu na Skácela

Ale to už sem vlastně nepatří

A přitom spolu prožili spoustu let. Ano někdy vedle sebe, ale častěji spolu. A nebo….to byl jen sen? Usrkl další lok chladnoucího čaje. Venku se rozednilo, ale paneláky byly stále stejně nepřejícně šedé. Rozhodl se zůstat doma a rozluštit tu záhadu v jeho hlavě a hlavně…to jméno. To jméno co mu nedalo v noci spát a ráno mu nedopřálo klid. Může náš příběh jen tak zmizet? Nezůstane nic, to samé nic, co bylo před tím, než herci započali svůj první dialog? A kdo nám vlastně dokáže, že se vůbec dějeme?Že se vůbec něco děje. Měl strach otevřít znenadání dveře na chodbu, aby nezjistil, že panelák jsou ve skutečnosti jen laciné kulisy na Barandově. Když se uklidnil, přitáhl si kolena k hrudníku, tak si dokázal celkem přesně vzpomenout na ten letní den. Ale udál se vůbec?

Včera jsem viděl své děti válet sudy po stráni.

Polonahé se hnaly loukou plnou kvítí kobylek a klíšťat. Viděl jsem čirou radost, dva páry modrých očí a kosti obnaženého úsměvu. Štěstí...

O kus dál jsem viděl lidi zabíjet jiné lidi. Pod koly aut pukala lidská srdce jak vzduchové měchýře ryb. Viděl jsem dav lynčovat sochy bílých vousatých mužů. Ale já v tu chvíli držel zase svou ženu pevně za ruku. Z dálky jsme slyšeli smích našich děti. Láska...

Lišky jsme posbírali ve stínu smrku. Pak babky, bedle a dál nic. Hledali jsme houby a nebe bylo barevné jak pouťový kýč. Naše ruce byly dosud pevné, pevnější než kdy jindy. Svět se v tu chvíli smrskl z nekonečna do velikosti čtyř srdcí. Dokonale... Dokonalé...

Bůh se zhmotnil u kořene stromu a nasadil "pockerface". Nebyl čas blafovat, zvýšil jsem tedy sázky na svou vlastní smrtelnost. Někdo v dáli zatroubil na roh. Naše děti běžely travou s rozevlátou hlavou. Nevěděly, neznaly nic o bolesti těch, co mizí,ani těch co zůstanou. Jedna z dcer mi vlepila hubana. A to je věčnost...

A to je můj "majstrštyk"...

A dál?

Dál už nic.

Nic, co by stálo za tento popsaný papír.

Prázdný a chladný hrnek odložil pod postel. Připadal si zrovna tak prázdný a chladný. Vždyť byl taky dítě podzimu a proto měl toto období nejraději. Nostalgický smutek za právě prošlým létem se mísil s radostí ze sklizených podzimních plodů a strachem z nadcházející dlouhé zimy. Tahle kombinace pocitů mu plně vyhovovala. Ticho za ušmudlaným oknem rozřízl zvuk houkající sanitky, sklo v oknech zadrnčelo, jeden by čekal že snad i praskne a vysype se . Rozhodl se zachumlat pod peřinu a aspoň v duchu se vrátit do konce léta. Nechat na pospas vzpomínky na včerejší podivnou návštěvu, které nemohl doslova přijít na jméno. Pomalu mu docházelo, že jména jsou stejně jen náhodné shluky písmen, samy o sobě nedávají smysl, dokud je nenaplníme vlastními představami. Zamyslel se nad oblíbeným podzimem. Shluky písmen vyskakovaly sami na svět, obrazy se zhmotňovaly na plátně propoceného kdysi možná bílého povlečení…

Čas dozrál – youtube projekce -                   https://www.youtube.com/watch?v=gVXhWWUZFkY&t=13s

Čas dozrál
Z jader slupky zbytněly
Z vína rozbolela hlava
A po slibech se slehla zem

Stěhovaví opustili
Svá teplá hnízda
Ciferníky sluncem zlátly
Rafičky z okvětních listků opodál opadaly
A za oponou v pádu tichem vzplály
Voněly po bramborové nati
Po pasáčcích z ladovských obrázků
Voněly smýkáním dračích ocasů

Podhoubím, holubím peřím
Neuvěřím, že čas odkvetl!
Dokud se nedotknu
Tvé marně napřažené dlaně
Nastavené tváře nebo
Staré kůry na olšanských javorech

„Má mě ráda nemá mě ráda“
Listy předou v předzvěstí vloček
Poslední slib je tajně složen
Na římsu škrábe nehtem podzim

Snil dál…

Podzim 2017 14/9

Chodníky ještě včera holé

Jsou dnes zasypány žlutým listím

Jako by ho někdo rozvezl přes noc

Ze skladu listí po Praze

Nač ten spěch! Do studené země?

Raději ještě chvíli cítit vůni

sladu a kouře dole u Výtoně

skromně se zasnít na konci léta.

Žijeme tady a teď

Tváříme se

Že prožíváme skutečnost

Ujišťujeme se vzájemně

Že vesmír není je fake

Někdo umí věštit z lógru

Jinej z kostí

Tamleten mladík umí sníst

Živýho pavouka

Všichni se ráno tváříme

Že nás něco čeká

Že o něco jde

Musím se smát

Svýmu vlastnímu odrazu

V zrcadle výtahu

Einstein má Alzheimera

Alzheimer má Parkinsona

Parkinson má mísu a

Papin má maso

Jedeme v tom společně

Stále v bederní roušce

Ale už v atomovém věku

I pánbu může být fake

Stejně jako včerejšek nebo zítřek.

*

Na konci léta bývá blízko nejen k vínu.

Neshledával na sobě a vlastně na ničem nic jedinečného, nic co by stálo za emoce. Rozhodl se tedy zbylých emocí co nejučineji zbavit, stejně je sebou člověk vleče jako žlučové kameny .Jednou vás vystřelí vysoko do nebe a příště pohřbí šest stop pod zemí. Rozhodl se je ze sebe doslova vykuchat…jestli u toho zhebne mu bylo jedno, stejně měl denně pocit ze nadchází jeho poslední chvilka, že dnes určitě umře. Tu ho píchlo pod žebry, tu v zádech. Jasné příznaky infarktu. Takto umíral už skoro pět let, což bylo opravdu nesmírně vysilující. Občas se morbidně bavil představou, že takto bude umírat ještě dalších 40 let. Lidi ani ti nejbližší kolem něj nic netušili. Nedokazali si představit, jak muze takovy pocit bolet, zejména odehrává li se v kruté nekonečné smyčce skoro nepretrzite. Nevenek taková milý mlady muž…uvnitř- invalida.

Uprostřed bizarních úvah zazvonil telefon trapný hit We are the champions od Qeenů. Na displeji se neobjevilo, zadne jméno. Nezvedl to. Dnes chtěl být opravdu sám. Sám jako nedopitá lahev vína po zahradní slavnosti, sám jako vyvěšené prostěradlo na šnůře. Nevolat, nemluvit, nepsat a nekřičet…

Chtěl ses tam tak moc vrátit 02.02.2018

Tak moc

Až jsi zapomněl

Že jsi nikdy neodešel

Před tím jsi nikdy v lednu

Neviděl tolik naděje na poli

Bosými chodidly rozleptanou zem

Cukr a led

To tání na došlap

Vysoko v mracích hořel masopust

Od úst ti stoupala pára

Tvůj hmatatelný dech

Mezi zuby beze slov

Zmizel v krajině jinovatky

Něco v té půdě s tebou mluvilo

Když jsi mlčel slyšel jsi

Co kopce zpívaly v oranicích

Holá prsa jsi přiložil na ostrou hlínu

Abys byl blíž

Oči se ti změnily na dva křemeny

Jen křesnout s nimi o sebe

Z troudu vzpomínek zase

Rozfoukat jaro

Byl leden

Chtěl jsi tak moc zůstat

až z toho místa něco opatrně

Ale neodvratně zmizelo

Uvědomil si nyní víc než kdy jindy, jaká tajemství si s sebou nesou lidé, kteří jsou tiší. Tiší jako opuštěné stromy v krajině. Tiší jako poslední myšlenka v hlavě. Kolik bolesti se skrývá za všemi těmi šminkami všedního dne. Kolik síly to všechno stojí. Neustálé maskování, předstírání, že vše je v pohodě. Hraní si na oheň, tam kde oheň dávno zhasl. Kolik myšlenek věnujeme lpění na věcech na lidech na událostech, které nejen nelze ovlivnit, ale i kdyby nejde je nikdy a nijak zachytit, mít, vlastnit a tedy ani ztratit. Zkus chytnout dým do sklenice… rozplyne se. Nač potom lpět na všem pomíjivém tohoto světa? O co se snažit a proč vůbec? Je kreativita snad jen nemoc nebo naopak to jediné co má ve vesmíru smysl? Je tvoření útěk nebo návrat? Váhavě vzal už celkem opsanou tužku a na bílou zeď svého pokoje napsal velkými písmeny…

Někdy v noci 3/11/2017

Jindy k ránu celkem tence

Cítím že nebytí

Je vrchol mojí existence