Nové texty 2017 2018

Jako myš 12/7/2018

Každé ráno na cestě do práce potkávám lidi. Desítky, spíš i stovky lidí denně. Na tom samozřejmě není nic tak zvláštního. Pozoruji trpělivě nekonečné řady měnících se obličejů na eskalátorech. Přehlídka kreativity přírody. Občas se smyslem pro humor. Ovšem žádný duplikát. Stovky nosů, očí, obočí, uší. To vše denně potkávám. Zajímavé je, jak se s takovým impulsem vyrovnává má mysl. Ona je totiž velmi neposedná a nepoddajná. Jako myš. Neustále potřebuje tvořit, být kreativní i když o to mnohdy já (co to je?) ani nestojím. Takže tato má mysl si vytvořila takovou hru, kterou za léta vybrušování dovedla k dokonalosti. Kdykoliv vidí malé, třeba dvouroční dítě, představuje si, jak bude dotyčný vypadat až mu bude třeba 20let. Jak bude vypadat v 50ti letech a jak třeba osmdesátiletý. Kupodivu nejvíce rysů miminek odpovídá rysům v obličejích starců a stařen. A naopak, kdykoliv mysl zbystří starého člověka, hned ho začne omlazovat a představovat si, jak vypadal v rozkvětu svých sil. Mysl zruší lineární tok času a nahlíží na věci a lidi z různých zákoutí časoprostoru. Bytost malá a mladá je v jeden okamžik i středního věku i stará. Vše se odehrává najednou. Jezdívá se mnou pravidelně autobusem jedna stařena. Omšelý okrový baloňák už jí dávno nesedí. Vlasy má šedivé zahalené do barevného šátku s květinovým vzorem. Postava je mírně nahrbená, kůže silně zvrásněná. Oči. Ty její oči. Jako by v nich stále bylo mládí, jakási jiskra, život, hravost. Zároveň ale i bolest a zkušenost i milost. Moje mysl zapne rušič času. Fotoshop narovná vrásky do úhledné roviny. Do vlasů přidá trošku černé a hnědé, červenou rumělku do tváří. Ubere pár kilo dolů, lícní kosti malinko vystoupnou, rty zrudnou a úsměv jim zvedne koutky nahoru. V pár vteřinách koukáte na šarmantní mladou dámu s uhrančivým dívčím pohledem. Trochu hravým, čistým, smyslným. Pro takovou určitě mladící kradli růže a tulipány v zahradách. Na takovou jistě čekali do noci před domem, jen aby ji zahlédli. Dnes je z ní ohnutý důchodce. Ale ty oči, ty vše prozradí. Občas si říkám, co mi chce má mysl sdělit? Proč boří kontinuitu času a staví tyto konstrukty. Snad mě chce osvobodit od nadřazenosti a nafoukanosti mládí? Možná mě připomíná, že každá bytost má mnoho podob a je jen na nás, kterou vnímáme? Možná mě učí vidět krásu tam, kde zdánlivě žádná není. Nevím a vlastně mě ani důvod tohoto procesu nezajímá. Proto se nedivte, až mě někdy potkáte jak se culím na dítko na ulici nebo jak se zálibně koukám na babičku ve frontě v potravinách. To ta má mysl. Je neposedná a nepoddajná. Jako myš.

Občas je třeba

Vyložit karty na stůl

Aby člověk zjistil

Že v minulým životě

(ne)byl Tutanchamonem

Nebo Kleopatrou

Jenom proto

Že na jiná jména

Si nevzpomněl

Občas je dobré

Nalít si čistého vína

Aby člověk pochopil

Že nad sofistikovaným

Duchovním učením

Stojí (ne) obyčejná láska

Jak panenka z vlčích máků.

Zejména je třeba

Nikdy nezapomenout

Že plané mudrování

A povýšené moralizování

Zabije spolehlivě

Každou báseň

Občas je prostě třeba

přinést tuto papírovou oběť

Věčně sytí hladoví

Bože buď s námi 27.6.2018

Až dratvím podzim

Sčeše vlasy

A z luk cosi zahartusí

Divný lomoz

plechového bubínku

zima se rozčílí

Do morku kostí

Se zběsile těší

Už nechtít nic

Seznamy spálit

Záznamy vymazat

Opustit známé

Bože buď s námi

Až odmítneme

Poslední pomazání.

Věčně sytí hladoví

V paralelním světě 13/6/2018

Máme spolu dlouho

Paralelní vztah

Vodíme se za ruce

A ty v noci zpíváš

Ve dne na ulici mě

Ale nepoznáváš

Setkáme se až v nekonečnu

Jak dvě rovnoběžky

Nebo příští středu?

Noc jsem ohmatal 22/5/2018

Jen chřípím

Byla akátová

Mé uši byly mé oči

Noční ptáci vydávali zvuky

Jako z hvězdných válek

Nebylo poznat

Jednalo li se o stroje

Nebo živé bytosti

Je li v tom vůbec rozdíl

Nad vodou táhly sny

Asfaltovou dálnicí řeky

Za zátokou se rozdělovaly

Podle mě neznámých kódů

Do oken unavených spáčů

Ze všech slov v mé hlavě

Zůstala jen ozvěna

Odrážela se od stěn lebky

Tam a zpět až utlučena

Vyhasla a zmizela

Někdo na mě čekal

Na dně mé prázdnoty

Oči mi zvlhly

Opodál zaštěkal pes

Měsíc dorůstal

Nebo tak aspoň vypadal

Ale nejspíš bylo

Všechno jen klam.

A někdy člověk dojde do míst

Kde dětská láska už okorala

A jiná nová se ještě nezrodila

Je to možná dar

Jiného vhledu za připoutanost

Tam kde ostatní zapláčou

Jiný může najít svobodu

Za samotou je ticho

Za tichem další samota

Prostá osamění

V noci když velryby zpívají

A mámy svírají své děti

Ruší cestu ticha

Jakoby nechtěně

Pohladí kůži

Mořskou hladinu

Pročísnou prsty vlasy

A chaluhy kosticemi

Od úst k uším nesou

Milá slova

Kdo by se proti nim bouřil?

Kdo by vyhledával ticho?

Přesto sejít z cesty může být důležité…

Někdy si připadáš jak jiný živočišný druh 4/5 2018

Nerozumíš pohybům končetin

Komických postav kolemjdoucích

Nerozumíš pohybům úst, vibracím vzduchu

Oni tomu říkají řeč

Netoužíš porozumět¨

Tvá samota je tvá síla

Chápeš líp tanec stromů ve větru

Stroboskop řeky v klínech údolí

Mít přátele může být tak jednoduché

Stačí se moc nelišit nebo to

Alespoň úspěšně předstírat

Lpění je vysoce návyková droga

Být z lidmi jen proto

Že víš jak na to

Nestačí k žití

Nikdy nevkročit za hranice vztahů

Nepoznat co je dál, za samotou

Nevydat se po stopách příčin

Jako hladový vlčák

Stokrát škoda

Zemřít ve stádu jako každá druhá

Stá, tisící…

4.5.2018

Plížíš se městem

Do sebe zahalená

Říkáš mi věř mě

Chytni mě za ramena

Ráno ptáci křičí

Že nejsi jediná

Pálíš si mosty

Tvá slabost je tvá síla

Za rouškou zlosti

Možná se víra skrývá

Přes den řeky šumí

Že nejsi jediná

Blátivý den

Na víc jsi nedosáhla

Říkáš mi ber

Mý pocity i ňadra

Večer vítr fouká

Že nejsi jediná

A C G F

Každé jaro na mě 4.4.2018

Zlomyslná příroda

Zasyčí svojí nesmrtelností

Namlouvá mi že po dlouhé zimní noci

Přichází nový začátek

Vše jak Fenix znovu ožívá

Tráva se zelená, kačeny vyvenčí mladé

Stejně jako srnčí

Faleš toho, že život vítězí nad smrtí

Může být i k uvěření

Ale jen proto, že zvířata nemají příběhy

Neznají pomníčky ani fotoalba

V rozvodněné Sázavě plave utonulá laň

A nikomu nechybí

( Možná jen zdánlivě )

O tom už se nikde nepíše

O tom už nám jaro nezpívá

Nebo ano, ale my nechceme slyšet

Je přece tak krásně !

Řeka je plná ryb tak jako v roce tisíc

Lesy plné zvěře, luka včel

Nesmrtelná Matka nám to zase nandala

Všechno je věčné jen ten lidský život ne

Končí v lepším případě na áru

Končí v každém případě

A tak když na mě každé jaro

Příroda zasyčí svojí nesmrtelností

Odpovím jí tiše

Že vím o mrtvé lani, dole u soutoku…

Bludná 3.4.208

Táhli jsme jak úhoři nocí

A často bez rozmyslu

Jsme v barech vyzobávali

Zbytky nerozumu

Noc byla olovnatá

Ve všech smyslech

Světelné signály

Byly jasně nadřazeny značkám

Rasismus nonstopů

Se zažral pod kůži

Hořící kočičí dech

Vyháněl chlad rána z kostí

Daleko až tam

Kam doplul jen bludný tuzemák

Janele

Často na tebe myslím

Když v šnečích ulitách

Je klid

A za každým rohem

Může čekat cokoliv

Ráno se ti rozbolaví den

V závěsech promneš prach a popílek

Svlékneš se z noční kůže

Ale oči necháš raději zavřené

Zameteš z pod postele tep

Parkety suše zavržou

Snad jako důkaz že tu jsi

Nebo jen tak, ze zvyku

Často na tebe myslím

Kolik bojů jsi vybojovala

A kolik prohrála

Kdo komu co dokáže?

Vždyť za každým dnem

Můžou číhat další

Ozvěny v šnečích ulitách

Až sám sebe opustíš 6.2.2018

Zbude ti jen tuhá zima

Zabalená do tvých kostí

I bílá může mít odstín

Tvrdý a neprostupný

Samotou stromů vprostřed polí

Až nepůjdeš dál

Mine tě každá minulost

Cáry papírů kosti praotců

Až sám sebe opustíš

Zbude ti jen měkké jaro

Zahalené do beránčích houní

Nádech až marnivě dlouhý

Jako stopy koryt rozvodněných řek

Které už léta nikdo neviděl

A tehdy zbývá už jen uvěřit…

Chtěl ses tam tak moc vrátit 02.02.2018

Tak moc

Až jsi zapomněl

Že jsi nikdy neodešel

Před tím jsi nikdy v lednu

Neviděl tolik naděje na poli

Bosými chodidly rozleptanou zem

Cukr a led

To tání na došlap

Vysoko v mracích hořel masopust

Od úst ti stoupala pára

Tvůj hmatatelný dech

Mezi zuby beze slov

Zmizel v krajině jinovatky

Něco v té půdě s tebou mluvilo

Když jsi mlčel slyšel jsi

Co kopce zpívaly v oranicích

Holá prsa jsi přiložil na ostrou hlínu

Abys byl blíž

Oči se ti změnily na dva křemeny

Jen křesnout s nimi o sebe

Z troudu vzpomínek zase

Rozfoukat jaro

Byl leden

Chtěl jsi tak moc zůstat

až z toho místa něco opatrně

Ale neodvratně zmizelo

Žijeme tady a teď

Tváříme se

Že prožíváme skutečnost

Ujišťujeme se vzájemně

Že vesmír není je fake

Někdo umí věštit z lógru

Jinej z kostí

Tamleten mladík umí sníst

Živýho pavouka

Všichni se ráno tváříme

Že nás něco čeká

Že o něco jde

Musím se smát

Svýmu vlastnímu odrazu

V zrcadle výtahu

Einstein má Alzheimera

Alzheimer má Parkinsona

Parkinson má mísu a

Papin má maso

Jedeme v tom společně

Stále v bederní roušce

Ale už v atomovém věku

I pánbu může být fake

Stejně jako včerejšek nebo zítřek.

     

***

Chtěl bych ji jednou vlastnit

Malou a milou co pije vodu

Jen z kohoutku sama skromná

Jak zatoulaná kočka

Mléčnou dráhou nedotčená

Nedočtená a nedoctěná

Takovou co ukáže

Hubeným prstíkem

Na pocukrované střechy činžáků

Věčně sama spíš uplakaná

Takovou bych rozveselil

Když bych v noci nemohl spát

="msonormal">